Zahrada jako vyjádření vztahu člověka k přírodě

Zahrady lidské příbytky doplňují odpradávna. Původně bývaly obehnány zdmi a sloužily převážně praktickým účelům, jako bylo pěstování zeleniny a léčivek. Postupem času, s tím jak se člověk přestal bát přírody i nepřátelského ohrožení, začaly postupně pronikat za vlastní opevnění a pomocí paprsků os a alejí ovládly krajinu okolo.

Divočině tam venku zkrátka bylo třeba dát řád, řekli si svrchovaní vládci. Proto jsou zahrady baroka a klasicismu plné os přísně střižených zelených stěn, ale také dlouhých kanálů a zrcadel, v nichž se odrážel zámek a zmnožoval tak majestátní efekt šlechtických příbytků. V kontrastu k tomu byla později zahrada zcela pohlcena přírodou. To je principem anglické krajinářské zahrady, kde se na první pohled dá jen stěží rozlišit, kde končí člověkem utvářený prostor a začíná okolní krajina. Takové krajinářské celky mívaly mnohdy obrovské rozlohy.

Když se v 19. století začala živelně rozvíjet města, bylo třeba poskytnout obyvatelům kromě střechy nad hlavou i blízkost přírody, i když uměle vytvořené. Parky se staly společenským prostorem, kde se každý při promenádě ukazoval v nejlepších šatech. Také v dnešní době vznikají obrovské zahrady u opulentních vil, mnohem více pozornosti se ale věnuje právě parkům a běžné zahradě na venkově i ve městě. Svůj kousek země - malý osobní ráj - má téměř každý z nás. V jeho designu neexistuje jednotná móda, každý si tvoří či nechává tvořit zahradu dle svého vkusu,  stále častěji se však objevují snahy hospodařit v souladu s přírodou.

Středověk

Na našem území náležely první užitečné i symbolické zahrady ke klášterům. Tvořil je čtvercový dvůr rozdělený křížem cest na čtvrtiny s drobnou fontánkou uprostřed a rostlinami jako růže nebo lilie, které symbolizovaly Pannu Marii. Také středověké hrady měly svoje zahrádky. Krása tehdy ale nebyla to nejdůležitější. V případě obléhání měly být zdrojem léčivých bylinek. Protože se ale hrady nacházely ze strategických důvodů na skalních ostrozích a místa bylo málo, bývaly zahrady poněkud utlačovanou popelkou.

Renesance

To se změnilo s nástupem renesance. I tehdy existovaly zahrady užitečné tzn. zelinářské a ovocnářské, štěpnice či bažantnice, zcestovalí šlechtici však po italském vzoru začali toužit po místě, které by potěšilo jejich oko a zároveň reprezentovalo jejich rod před urozenými návštěvami. V krajině se začaly objevovat stavby tzv. letohrádky, jejichž hlavním účelem bylo prosté povyražení.

Baroko, klasicismus

Barokní a klasicistní zahrady s množstvím stříhaných zelených stěn, ornamentů, fontán a vodních kanálů nebo keřů upravovaných do roztodivných tvarů tzv. topiari jsou naopak symbolem sebevědomí a moci. Krajina je protnuta křížem krážem osami alejí, stromořadí či průhledů, které doprovází cesty, ale mají i symbolický význam. Někdy tvoří v krajině obrovský kříž, jindy zase kopírují spojnice zámků patřící jednomu rodu.     

Romantismus

Na konci 18. století začíná všechny oblasti života ovlivňovat nový trend příklonu k přírodě. Zatímco v baroku zahrada ovládala krajinu, v tomto období byla zahrada ovlivněna krajinou. Malebná krajina se skupinami stromů i solitérními velikány vypadá, jako by se jí lidská ruka nedotkla – opak je ale pravdou. Příkladem je lednická zámecká zahrada, kde došlo k přeložení vodního koryta a vysázení řady cizokrajných dřevin.